Tranše je část většího finančního celku, která se uvolňuje nebo obchoduje samostatně. Nejčastěji se pojem používá při postupném čerpání úvěru, kdy banka neposkytne celou částku najednou, ale v předem dohodnutých částech. Tranše se vyskytují také při investičních kolech startupů nebo při strukturovaném financování.
Poskytnutí velkého objemu peněz najednou je rizikové pro obě strany. Věřitel chce mít jistotu, že dlužník peníze skutečně potřebuje a smysluplně využije. Dlužník zase nechce platit úroky z prostředků, které zatím nevyužívá. Rozdělení na tranše tyto problémy řeší – peníze přicházejí postupně podle reálné potřeby a plnění dohodnutých podmínek.
V kontextu úvěrového financování banka typicky váže uvolnění další tranše na splnění určitých milníků. U developerského projektu může být první tranše vyplacena po získání stavebního povolení, druhá po dokončení hrubé stavby, třetí po kolaudaci. Banka tak průběžně kontroluje postup projektu a snižuje riziko, že peníze zmizí v nedokončené stavbě.
Pro podnikatele znamená tranšové financování nutnost plánovat cashflow s ohledem na podmínky čerpání. Musí vědět, kdy bude potřebovat další peníze a co musí splnit, aby je dostal. Zároveň platí úroky pouze z již vyčerpané částky, což snižuje celkové náklady financování.
U investičních úvěrů se tranše obvykle stanovují podle harmonogramu projektu. Smlouva obsahuje rozpis jednotlivých tranší, jejich výši a podmínky pro čerpání. Podmínky mohou být čistě formální – předložení faktur, potvrzení o provedených pracích – nebo obsahové, jako dosažení určitého obratu či získání dalšího povolení.
Ve startupovém financování se tranše používají jinak. Investor může rozdělit přislíbenou investici na části vázané na dosažení produktových nebo obchodních milníků. První tranše přijde po podpisu smlouvy, druhá po spuštění produktu, třetí po dosažení určitého počtu zákazníků. Pro startup to znamená průběžné dokazování pokroku, pro investora snížení rizika.
Při syndikovaných úvěrech, kdy se na financování podílí více bank, může mít každá banka svou tranši s vlastními podmínkami. Jedna tranše může být v korunách, druhá v eurech, každá s jiným úročením. Pro dlužníka to přináší komplexitu, ale umožňuje to financování velkých projektů, které by jedna banka neposkytla.
V oblasti strukturovaného financování a dluhopisů má tranše ještě specifičtější význam. Dluhopisová emise může být rozdělena na tranše s různou prioritou a rizikovostí. Senior tranše má přednost při splácení a nese nižší riziko, junior tranše přichází na řadu až po uspokojení seniorních věřitelů a nabízí vyšší výnos za vyšší riziko. Tento koncept je běžný u sekuritizovaných produktů.
Při vyjednávání tranšového financování podnikatel sleduje několik parametrů. Výši jednotlivých tranší a jejich načasování – odpovídají skutečným potřebám projektu? Podmínky čerpání – jsou realistické a splnitelné? Flexibilitu – co se stane, když se projekt zpozdí nebo změní? A samozřejmě náklady – úroky, poplatky za rezervaci prostředků, sankce za nečerpání.
Z účetního hlediska se jednotlivé tranše zachycují v momentě čerpání. Závazek vůči bance vzniká až skutečným přijetím peněz, nikoliv podpisem smlouvy o celkovém úvěrovém rámci. To ovlivňuje finanční ukazatele firmy – zadluženost roste postupně s čerpáním.
Hlavním rizikem pro podnikatele je nesplnění podmínek pro uvolnění další tranše. Pokud projekt narazí na překážku a banka zastaví čerpání, firma může zůstat bez prostředků uprostřed realizace. Proto je důležité vyjednávat realistické podmínky a mít záložní plán financování.
Dalším problémem může být byrokracie spojená s prokazováním splnění podmínek. Každá tranše vyžaduje dokumentaci, schvalování a administrativu. U menších úvěrů mohou být tyto náklady neúměrné přínosu a jednodušší je vyjednat jednorázové čerpání.
Tranšové financování také není vhodné pro operativní potřeby, kde firma potřebuje flexibilní přístup k penězům. Pro financování provozního kapitálu je lepší kontokorent nebo revolvingový úvěr než tranše vázané na milníky.
Tranše jsou standardním nástrojem pro financování větších projektů s jasně definovanými fázemi. Umožňují postupné čerpání podle skutečné potřeby a snižují náklady i rizika pro obě strany. Podnikatel by měl při vyjednávání dbát na realistické podmínky a dostatečnou flexibilitu pro případ, že projekt nenásleduje původní plán.
« Zpátky na Slovník pojmůObjevili jste v článku nepřesnosti, nebo byste ho naopak chtěli doplnit? Napište mi!