Rating je hodnocení úvěruschopnosti subjektu – státu, firmy nebo finančního nástroje. Vyjadřuje pravděpodobnost, že dlužník splatí své závazky včas a v plné výši. Rating udělují specializované agentury a slouží investorům jako vodítko pro posouzení rizika. Čím vyšší rating, tím nižší riziko nesplacení.
Investoři potřebují způsob, jak rychle posoudit riziko. Analýza každého dluhopisu nebo firmy od základu by byla neúměrně náročná. Rating poskytuje standardizované hodnocení, které umožňuje srovnávat různé příležitosti. Dluhopis s ratingem AAA je bezpečnější než dluhopis s ratingem BB – bez nutnosti hlubší analýzy.
Pro emitenty – státy, firmy vydávající dluhopisy – rating ovlivňuje cenu financování. Vyšší rating znamená nižší úrokovou sazbu, protože investoři požadují menší kompenzaci za riziko. Snížení ratingu o stupeň může znamenat miliony navíc na úrocích ročně.
Regulace často pracuje s ratingem. Banky musí držet více kapitálu proti aktivům s nižším ratingem. Některé fondy mohou investovat pouze do nástrojů s určitým minimálním ratingem. Rating se tak stává de facto regulatorním nástrojem.
Největší ratingové agentury jsou Moody’s, Standard & Poor’s a Fitch. Každá používá mírně odlišnou stupnici, ale princip je stejný. Písmena od A po C nebo D s různými modifikátory značí úroveň rizika. AAA nebo Aaa je nejvyšší stupeň, D značí nesplácení – default.
Investiční stupeň zahrnuje ratingy od BBB– nebo Baa3 výše. Tyto nástroje jsou považovány za relativně bezpečné. Spekulativní stupeň – „junk” nebo „high yield” – začíná pod touto hranicí. Vyšší riziko nesplacení je kompenzováno vyšším výnosem.
Rating se stanovuje na základě kvantitativní i kvalitativní analýzy. Agentury zkoumají finanční ukazatele, obchodní pozici, kvalitu managementu, ekonomické prostředí. U států hodnotí fiskální politiku, politickou stabilitu, vnější zadlužení. Výsledkem je komplexní posouzení schopnosti a ochoty splácet.
Rating není statický. Agentury ho průběžně přehodnocují a mohou ho zvýšit nebo snížit. Často vydávají i výhled – pozitivní, stabilní nebo negativní – který naznačuje pravděpodobný směr příštích změn.
Většina malých a středních firem nemá veřejný rating. Služby ratingových agentur jsou drahé a rating má smysl především pro subjekty, které chtějí získat financování na kapitálových trzích – vydávat dluhopisy nebo přitahovat institucionální investory.
Interní rating používají banky při posuzování úvěrových žádostí. Banka hodnotí bonitu klienta vlastní metodikou a výsledek ovlivňuje, zda úvěr poskytne a za jakých podmínek. Tento interní rating klient obvykle nezná, ale může ho nepřímo odvodit z nabídnutých podmínek.
Pro podnikatele je užitečné chápat, jaké faktory rating ovlivňují. Stabilní tržby, přiměřené zadlužení, dostatečná likvidita, kvalitní management – to vše zlepšuje hodnocení bankou, i když nejde o formální rating.
Finanční krize 2008 odhalila slabiny ratingového systému. Agentury udělily vysoké ratingy cenným papírům krytým hypotékami, které se ukázaly jako toxické. Konflikt zájmů – agentury jsou placeny emitenty, které hodnotí – vytváří potenciál pro zkreslení.
Rating je názor, ne záruka. Agentura může se svým hodnocením minout, ekonomika se může změnit nepředvídatelně, rizika se mohou realizovat navzdory dobrému ratingu. Investor by neměl rating slepě následovat, ale chápat ho jako jeden z vstupů pro rozhodování.
Některá rozhodnutí automaticky vázaná na rating mohou být problematická. Nucené prodeje po snížení ratingu mohou prohloubit krizi. Mechanické spoléhání na rating nahrazuje vlastní úsudek externím hodnocením.
Rating je užitečný nástroj pro rychlé posouzení úvěrového rizika a srovnání investičních příležitostí. Pro podnikatele je důležité chápat, jak rating funguje a jaké faktory ho ovlivňují – ať už při investování firemních rezerv, nebo při vyjednávání s bankou o financování vlastní firmy.
« Zpátky na Slovník pojmůObjevili jste v článku nepřesnosti, nebo byste ho naopak chtěli doplnit? Napište mi!