Švarcsystém je nelegální praxe, při které firma najímá pracovníky jako osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), ačkoli jejich vzájemný vztah fakticky odpovídá klasickému zaměstnaneckému poměru. Název pochází od podnikatele Miroslava Švarce, který tento model v 90. letech masově rozšířil. Jde o obcházení zákoníku práce a daňových předpisů s cílem ušetřit na odvodech.
Z čistě ekonomického pohledu je motivace jasná. Zaměstnavatel u klasického pracovního poměru odvádí za zaměstnance sociální a zdravotní pojištění, které tvoří zhruba 33,8 % z hrubé mzdy. U spolupráce s OSVČ tyto náklady odpadají – živnostník si odvody platí sám z vlastní fakturace. Firma tak může nabídnout vyšší čistou odměnu a přitom celkově zaplatit méně.
Problém nastává ve chvíli, kdy tato spolupráce naplňuje znaky závislé práce. Zákoník práce jasně definuje, co závislou práci charakterizuje: je vykonávána podle pokynů zaměstnavatele, jeho jménem, v pracovní době, kterou určuje zaměstnavatel, a na jeho náklady a odpovědnost. Pokud OSVČ pracuje výhradně pro jednoho klienta, sedí v jeho kanceláři, používá jeho vybavení, má stanovenou pracovní dobu a podléhá jeho vedení, jedná se právně o zaměstnance – bez ohledu na to, jak je vztah smluvně nazván.
Stát přichází o daňové příjmy a odvody, pracovník přichází o ochranu zákoníku práce (dovolenou, nemocenskou, výpovědní lhůty, ochranu před výpovědí), a firma podstupuje značné právní riziko. Inspektorát práce může při kontrole překvalifikovat vztah na pracovní poměr a vyměřit pokutu až do výše 10 milionů korun.
Rozhodující není to, jak se vztah jmenuje ve smlouvě, ale jak reálně funguje v praxi. Kontrolní orgány posuzují několik klíčových kritérií. Prvním je míra nezávislosti – skutečná OSVČ si sama organizuje práci, rozhoduje o postupech a může odmítnout zakázku. Druhým kritériem je ekonomická závislost – pokud živnostník fakturuje 90 % svých příjmů jediné firmě, je to varovný signál. Třetím je integrace do firemních procesů – vlastní e-mailová adresa firmy, účast na poradách, zařazení do organizační struktury.
V praxi existuje řada situací, které jsou zcela legitimní. Programátor, který pracuje pro více klientů, sám si volí pracovní dobu a odpovídá za výsledek, nikoli za odpracované hodiny, je standardní OSVČ. Grafik, který dodává návrhy několika agenturám podle vlastního časového rozvrhu, rovněž. Problematické je, když firma přijme člověka „na IČO”, ale zachází s ním jako se zaměstnancem – vyžaduje osmihodinovou přítomnost v kanceláři, přiděluje mu úkoly prostřednictvím nadřízeného a neumožňuje mu pracovat pro nikoho jiného.
Některé firmy se snaží riziko minimalizovat úpravou smluv – vkládají ustanovení o tom, že spolupracovník může pracovat i pro jiné klienty, nebo že si sám určuje pracovní dobu. Pokud však realita neodpovídá textu smlouvy, při kontrole to firmu neochrání. Inspektoři práce posuzují skutečný stav, ne papírové deklarace.
Pro podnikatele, který chce spolupracovat s externími dodavateli legálně, je klíčové nastavit vztah tak, aby odpovídal skutečné nezávislé spolupráci. To znamená zadávat práci jako projekty nebo zakázky s definovaným výstupem, nekontrolovat odpracované hodiny, neintegrovat externistu do interních procesů způsobem typickým pro zaměstnance a respektovat jeho právo pracovat i pro konkurenci.
Finanční sankce jsou jen částí problému. Při překvalifikování vztahu na pracovní poměr vzniká firmě povinnost doplatit sociální a zdravotní pojištění za celou dobu trvání „spolupráce”, včetně penále. Pokud šlo o více osob po delší období, částky rychle rostou do stovek tisíc až milionů korun. K tomu se přičítají správní pokuty od inspektorátu práce.
Reputační dopad může být rovněž významný, zejména u větších firem nebo v odvětvích, kde je zaměstnanecká politika pod veřejným drobnohledem. Někteří investoři a obchodní partneři vnímají švarcsystém jako etický problém, který vypovídá o firemní kultuře.
Pro samotného živnostníka je riziko jiného charakteru. Nemá nárok na placenou dovolenou, nemocenskou dostane jen v minimální výši (pokud si ji vůbec platí), nemá ochranu před okamžitým ukončením spolupráce a při pracovním úrazu je odkázán na vlastní pojištění. Řada lidí tato rizika podceňuje, dokud nenastane problém.
Švarcsystém nedává smysl pro firmy, které chtějí budovat stabilní tým. Člověk najatý na IČO nemá ke společnosti stejnou loajalitu jako zaměstnanec a může kdykoli odejít. Také pro činnosti vyžadující úzkou koordinaci, pravidelnou přítomnost nebo přístup k citlivým informacím je pracovní poměr vhodnější i z praktických důvodů.
Spolupráce s živnostníky je legitimní a často výhodná pro obě strany, pokud odpovídá skutečné povaze vztahu. Švarcsystém je problém jen tehdy, když se firma snaží získat výhody zaměstnaneckého poměru bez odpovídajících nákladů a povinností. Klíčem je upřímná odpověď na otázku: potřebuji zaměstnance, nebo skutečně jen externího dodavatele konkrétní služby? Podle toho by měla vypadat smlouva i reálná spolupráce.
« Zpátky na Slovník pojmůObjevili jste v článku nepřesnosti, nebo byste ho naopak chtěli doplnit? Napište mi!